Podcastová epizoda: Party in the USA a dovolená na Kostarice

---

Ráda bych svoje články psala chronologicky, aby na sebe všechno v blogu logicky navazovalo a zároveň se to propojovalo s podcastem. Tentokrát vás vezmu na můj výlet do Ameriky na Floridu, samozřejmě je to další story s pracovním podtextem. Jela jsem já i Jozefína a celé se to odehrálo asi před šesti lety.

Vyrazila jsem na cestu o několik dní dřív než Josie. Byl to můj první let přes Atlantik a letěla jsem s LOTem. To, že LOT je polská společnost, mě lehce znepokojovalo, ale pak jsem zjistila, že letíme Dreamlinerem, v té době docela fancy strojem, který v tu dobu měl na svém kontě nulovou nehodovost, tak jsem své obavy docela rychle přehodnotila. Dokonce jsem se začala těšit!

Protože jsem tehdy pracovala na letišti, mohla jsem si vybrat komfortní místa na všech letech do Ameriky a cítila se jako mistryně logistiky. Nejdřív jsem z Prahy letěla do Varšavy vrtulákem, kterému se do cargo nevešly kufry a posádka je musela naházet na sedadla. Věděla jsem, že tohle je docela průser, protože každé kilo navíc by se mělo hlásit, ale tady to nikoho nezajímalo. Každopádně jsem přežila, takže story pokračuje.....To jsem ještě netušila, že z téhle dovolené se stane konstantní boj o přežití.

V hostelu jsem se ubytovala na pokoji pro dvanáct, protože už nikde jinde nebylo místo. Hlava, stres a jetlag mi nedovolovaly spát a extrémně divní lidé na pokoji tomu rozhodně nepřidali. Jeden týpek si ve tři ráno rozsvítil a v klidu uprostřed pokoje začal cvičit jogu. Jasně, dost divné, ale v tu dobu jsem byla ještě malá slečna, která se ho bála dojít seřvat, dnes by tomu asi bylo jinak. :) Navíc se mi jeho podivné rituály nakonec hodily, když jsem v noci šla na záchod a zabouchla si dveře od pokoje, které šly otevřít jen čipem, který zůstal u mě na posteli. Byl jediný, kdo slyšel moje klepání a otevřel mi.

Ráno mě za to všechno čekala malá odměna. Snídaně zdarma!! Vafle s horou javorového sirupu zachránily celé moje ráno a daly mi sílu na další cestovatelský den.

K mému překvapení, protože moje předsudky vůči Američanům a velkým městům byly dost silné, mě Miami úplně nadchlo! Stala jsem se obětí materialistického světa a nadšeně běhala po levných outletových obchodech. Nemohla jsem se ale z praštěných Amíků, kteří v třicetistupňovém vedru chodili venku v mikinách a legínách, protože uvnitř všech budov jela klimatizace naplno tak na sedmnáct stupňů?!

A nejlepší moment? Když se nečekaně spustil déšť a místní obyvatelé propadli panice, jako by začalo pršet poprvé v jejich životě. Scéna, kdy jeden Američan v aktu lidské vynalézavosti hledal přístřešek a stoupnul si vedle telefonní budky, která mu nabízela jen iluzorní pocit bezpečí, zatímco na něj pořád pršelo, byla opravdu k nezaplacení!

Po jedné noci strávené v Miami jsem s kamarády, které jsem potkala na hostelu, přejela do Orlanda, kde jsem pobyla další tři týdny. Původně jsme měli zabookovaný hezký a pohodlný autobus, ale kvůli hurikánu nám poslali náhradní. A ano, byl to totální šrot. Horní okénko u mého sedadla bylo prasklé a geniálním řešením společnosti bylo vycpat tu díru igelitovým pytlíkem ?! Takže na mě pět hodin pršelo... No nic. Naštěstí jsem měla s sebou knížku Terryho Pratchetta: Úžasná Zeměplocha – díl se třemi čarodějnicemi. U ní jsem se pořádně nasmála a aspoň na chvíli zapomněla, že trpím. Řekla bych, že je to známka kvality, takže tuhle literaturu rozhodně doporučuji.

No a pak jsme začali žít ten pravý American dream. Bazény, párty, surfování ? No tak to ani omylem. :) Pravý american dream totiž vypadá úplně jinak. Ocitla jsem se na dně žebříčku společenské pyramidy s kýblem, hadrem, smetákem a vysavačem v ruce.

Uklízela jsem studentské koleje. Nepředstavujte si prosím nějaký Strahov, tohle byl trochu jiný level. Nádherné dvoupatrové řadovky, které disponovali koberci, v přízemí velkou kuchyní spojenou s obývákem a obří TV a ve druhém patře měla většinou 4 pokoje. Každý pokoj měl double bed, šatnu a svojí koupelnu s vanou. Samozřejmě, že uprostřed tohohle komplexu byl nádherný obří bazén, kde se pořádaly klasické college party, které znáte ze všech filmů.

No hezky se na to koukalo, ale hůř se to potom uklízelo. Hlavně, když tam studenti měli povolený mazlíčky, celej rok tam pořádali houseparty a vím, co tam rozhodně nedělali. Nikdo si tam určitě za celý rok neuklidil!! Což asi chápu, ale byla jsem ted na té druhé straně lodě, kdy jsem byla já ta, která to musela uklízet.

Úklid fungoval jednoduše: čím víc pokojů, tím víc peněz. Cena se odvíjela podle velikosti řadovky a počtu místností, takže si každý brzy vytvořil svojí strategii, která ve své podstatě byla stejné. V praxi to vypadalo asi takhle fake it till you make it a hlavně rychle. Já jsem vždycky naběhla, začala uklízet jak divá a výsledek musel být takový, že by ani forenzní tým nepoznal, že tam někdo předtím žil. Nejhorší část byla dostat troubu do stavu, aby vypadala jako nová. Jenže po roce intenzivního užívání, kdy si v ní někdo opékal marshmallows, vypadala spíš jako improvizované ohniště než kuchyňský spotřebič. No, nic, co by kyselina nevyřešila.

Další lahůdkou byly bílé kachličky v koupelně. Už třetí den jsem z jejich drhnutí měla zánět šlach a tichý vztek na každého, kdo tam předtím bydlel. No a pak tu bylo pravidlo jménem go back. Když kontrola uznala, že to není dost „perfektní“, přišel pokyn vrátit se a všechno předělat. Bez řečí, bez nároku na další prachy. Prostě zpátky na místo činu.

No a v tomhle režimu jsem si krásně užívala tohle utrpení po dobu nějakých tří týdnů.

Pak přišla výplata a člověk v okamžiku na tu bolest zapomněl. No a já jsem konečně mohla začít žít ten American Dream! Byla jsem pozvaná na pořádnou house party, kde byl bazén uprostřed vily s umělou skálou a klouzačkou, všude červené kelímky, prostě pecka.

Další den jsem vyrazila s partou kamarádů do Universal Studios, kde jsem to štěstím obrečela. To byl Harry Potter, Jurský park, spousta horských drah, no neuvěřitelné!

Samozřejmě jsem i přes své přesvědčení a nenávist k fast fashionu neodolala a šla jsem si ještě zashoppovat do outletů. Tam jsem si koupila novou krosnu, kterou mám dodnes. Tu starou, kterou jsem měla od dětství, jsem nechala se vzkazem na hostelu v Miami, aby ji věnovali někomu, kdo ji bude jednou potřebovat. Docela by mě zajímalo, kde asi skončila...

No a když se floridský výlet chýlil ke konci, přeletěla jsem s Josefínou na Kostariku. Tam začala další divočina.

---

Kulturní šok pokračoval. Přistály jsme a hned řešily SIM kartu s týpkem, který mi připomínal papouška (ne, vážně mě znervóznilo, že někdo může být tak podobný zvířeti a úplně mi to rozptýlilo pozornost od toho, jak SIMku vůbec zprovoznit), venku před letištěm stáli vojáci se samopaly a taxikáři na nás křičeli, že máme vzít jejich super nabídku. My jsme zvolily Uber, který se ale rozhodl zaparkovat v podzemní garáži a odmítal vyjet ven. Trochu jsme zpozorněly, ale nakonec se ukázalo, že byl úplně v pohodě a dovezl nás do hostelu, který byl obehnaný betonovou zdí a ostnatým drátem. Jop, asi se ta super cena lehce podepsala na lokalitě..

Když nás taxikář vysadil, sprintovaly jsme ke dveřím, zazvonily a recepční nás zkontrolovala přes kameru, až pak nás pustila dovnitř. Uznávám, naše cestování po Kostarice bylo hodně low cost a pohybovaly jsme se mimo turistická místa, takže trochu paranoia byla na místě. Ale zdání teda pěkně klamalo! Vnitřek hostelu byl nádherný, pohodová atmosféra, pura vida kam se podíváš a bazén uprostřed!

Po pár minutách, kdy jsme se snažily trochu vydýchat, jsme si udělaly něco malého k večeři, začaly pomalu popíjet Coronu a seznamovat se s ostatními backpackery. Samozřejmě jsme si pořád říkaly, že musíme být opatrné, ale ten strach nás opustil docela rychle, asi po první vypité Coroně. rochu jsme se hodily do nálady a během večera poznaly spoustu zajímavých lidí z hostelu. Já si nejvíc sedla s Connorem, jedním Američanem, který mě neustále překvapoval tím, co všechno o Evropě věděl. Později z něj vypadlo, že vystudoval Berkeley a má kořeny v Norsku. Udělalo to na mě dojem? Ano! Byl z toho nakonec letní románek? Ano! :D ale o tom někdy příště. .. Josefína zase zářila s Kanadanem Jacobem.

To mě lehce vyděsilo, protože víme, jak tyhle věci obvykle dopadají.. Všichni se někam rozutečou a už jsem si představovala, jak jdeme domů samy. Nakonec to bylo trochu jinak. Klub byl v dvoupatrovém baráku, všichni jsme tančili, latino vibe vládlo a moje paranoie hned zmizela. :) Pak jsme se přesunuly zpátky na hostel, naskákaly do bazénu a párty pokračovala… jenže všechno se nakonec trochu zvrtlo až tady!

Musím dodat, že jsem se na tenhle výlet fakt připravovala! Měla jsem makety telefonů, neviditelnou ledvinku, kopie dokladů rozeseté po všech kapsách, peníze na různých místech a každý hostel a jeho lokalitu jsem poctivě kontrolovala!

Zlomový okamžik nastal, když jsem se rozhodla dojít si na pokoj pro ručník. Nechala jsem za sebou otevřené dveře do našeho pokoje, kde s námi bylo dalších dvanáct lidí, a všechny svoje hotovostní peníze jsem z nějakého mi neznámého důvodu nechala rozházené na posteli. A rozhodně to nebyla žádná malá částka. Nějakým zázrakem je nikdo nevzal, ale ohrozila jsem ostatní, málem přišla o všechno a vůbec jsem si toho nevšimla, dokud jsem se k ránu nevrátila. Spadla mi čelist nad mojí vlastní lidskou debilitou. Zavřela jsem dveře, lehla si a když jsem usínala, slyšela jsem pravidelný zvuk, ale byla jsem tak vyčerpaná, že jsem ho prostě ignorovala.

Když jsem se ráno probudila, všimla jsem si, že Josefína není na pokoji. Panika okamžitě vypukla, představovala jsem si ty nejhorší scénáře a vyrazila ji hledat po hostelu. Nakonec jsem ji našla zničenou a promrzlou u bazénu. Ten divný pravidelný zvuk, co jsem slyšela v noci, byla ona!! V momentě, kdy jsem se vrátila na pokoj a zavřela dveře, Josefína právě mířila na záchod a já jí je zabouchla.

A takhle v tomhle duchu pokračovala celá naše dovolená.

Naše dobrodružství pokračovalo v Manuel Antonio parku, kde jsme narazily na nádhernou pláž. Jediným mínusem byly cedule varující před krokodýly, ale Josefína vytasila statistiky, že víc lidí zemře na to, že na ně spadne kokos. Večer jsme připomínaly živé barbecue, takže jsme se bolest snažily vyřešit tradiční západní medicínou - smetanou z obchodu naproti hostelu. :) Tu bolest hned zahnalo, když na nás večer zaklepal majitel hostelu a ukázal nám lenochoda, který přelézal drát nad naším pokojem. Mohly jsme ho pozorovat z bezprostřední blízkosti. Cute.

Pak jsme zamířily do Monteverde. Nejdelší nebo největší zipline na světě? Už ani nevím co NEJ to bylo, ale rozhodně to bylo strašné a nikdy bych se tam znovu dobrovolně nevrátila. Potom co jsem to přežily, jsem se rozhodly zmenit program a daly jsme si trauma pauzu na rodinné kávové farmě, což byla taková příjemná oddechovka potom adrenalinu.

No a pak začala divočina číslo dvě. Vyrazily jsme do La Fortuny, kde jsme měly domluvené ubytování v eko hostelu v kontejneru, což znělo mnohem víc cool, než to ve skutečnosti bylo. Na pokoji jsme byly s dvěma Švýcarkami a společně si zamluvily skupinový výlet džunglí s guidem. Zpočátku jsem k tomu byla lehce skeptická, ale nakonec to bylo dobrý rozhodnutí a nelitovala jsem. Koupačka ve vodopádu, srandy v autobuse a večerní relax v termálních pramenech. Skvělý.

Středem pozornosti byli dva Frantíci, kteří už v autobuse hlásali, že po výletu musíme všichni zamířit do baru. Samozřejmě, že jsme u něčeho takového nemohly chybět, takže jsme se toho hned chytily a dorazily. Jenže byly jsme jediné! Teda kromě jednoho tichého Němce, haha. V baru byli jen místní, což teď zpětně hodnotím jako slušný local experience. Tequila tekla proudem a nakonec se z toho vyklubala karaoke night.

Rozjeli jsme i trochu hazardu. Našli jsme Jenga věž a vsadili se, že kdo prohraje, poběží nahatý přes silnici. Ano, vysoce sofistikovaná zábava a promyšlená sázka. Jenže po pár tequilách se nám to zdálo geniální. Důležitým faktem toho večera ale je, že jsem vyhrála!! Podle mých videí sázku nakonec prohrál jeden z Frantíků, který opravdu běžel nahatý přes silnici.

A jak to nakonec dopadlo? Když na tuhle historku zpětně vzpomínám, pořád mě udivuje, že to skončilo docela dobře. Jasně, zase jsme porušily jedno z našich vlastních pravidel, které jsme si před odjezdem stanovily a znělo, že po setmění ve Střední Americe se rozhodně nebudeme někde potulovat samy. Ale světe div se, jsme stále naživu! Rozhodně to ale nikomu nedoporučuju. Tohle jsou přesně ty zbytečné kroky, jak se v cizině dostat do problémů.

Druhý den rozhodně nebyl růžový, kocovina hit really hard. Následoval trest v podobě čtyřhodinové plavby mikrolodí na souostroví Tortuguero, kde jsme měly pozorovat želvy. Upřímně, během té cesty jsem si myslela, že je to ten den. Den kdy nejspíš umřu, že už přišel ten moment.

Ráda bych vám barvitě popsala, kam jsme po té nekonečné plavbě s Josefínou dorazily. Ten ostrov byl tak malý, že bych přísahala, že metr na metr, a vidět bylo doslova na druhý konec. Vedla tam jen jedna ulice, kolem v řece číhali krokodýli a na nástěnce na náměstíčku stálo, že se tam pohybují čtyři jaguáři. Občas tam podle všeho připlul i drgový kartel a odbouchnul hlídače, který zrovna chránil želvy. V jednu chvíli mě zachvátila panika a říkám Josefíně „kámo, ten týpek na kole nás sleduje, přísahám!“ A ona jen klidně odvětila „Kamo, je to jediná ulice na ostrově, jen jezdí sem a tam.“

Do toho vlhko, že moje vlasy se proměnily v kudrnaté afro, vypadala jsem jako Monika z Přátel po dovolené na Barbadosu a nic se nám nemohlo usušit. Dalším důvodem, proč ta cesta nebyla úplně chill, bylo, že jsme chtěly zažít i karibskou stranu, ne jen Pacifik. Jenže tamní černá pláž a smrtelné proudy vody přidávaly atmosféře lehký dramatický nádech. Takže jo, pecka. Nakonec jsme se rozhodly odjet o dva dny dřív, protože panika byla real.

I přes tenhle komfortní deficit jsme se v noci šly podívat na mořské želvy, jak vycházejí z moře a kladou vajíčka. To za to fakt stálo – nezapomenutelný zážitek.

A i přes všechny šílenosti, které nás na Kostarice potkaly, byla to jedna z mých nejintenzivnějších a nejkrásnějších cest. Tolik zvířat najednou jsem snad ani nedokázala spočítat na dvou rukách. Byly jsme tam pár let zpátky, ještě když to nebylo tak turistické, a já bych se tam klidně vrátila znovu.

Ráda bych vám barvitě popsala situaci a prostředí, kam jsme po té nekonečné plavbě s Josefínou přijely. Ten ostrov byl velký metr na metr, nepřeháním, když píšu, že bylo vidět na druhý konec, vedla tam jedna cesta, kolem v řece byli krokodýli a na nástěnce na náměstíčku bylo napsáno, že se tam nacházejí čtyři jaguáři. Občas tam taky připlul drgový kartel a odbouchnul hlídače na pláži, který hlídal právě želvy. Jako v jednu chvíli mě zachvátila panika a říkám Josefíně "kámo, ten týpek na kole nás sleduje, přísahám"!! A ona jen suše odvětila „Kamo, je to jediná ulice, která na tom ostrově je, on jen jezdí sem a tam.“

Do toho tam bylo hrozné vlhko, takže se moje vlasy proměnily v kudrnaté afro. Vypadala jsem jako Monika z Přátel, když se vrátila z Barbadosu, a nic se nám nemohlo usušit. Dalším důvodem téhle cesty bylo i to, že jsme chtěly zažít i karibskou stranu, ne jen Pacifik. Ale to pobřeží mělo pláž s černým pískem, takže to atmosféře moc nepřidávalo, a do vody se nesmělo kvůli proudům, které vás mohly strhnout. Takže fakt pecka. Nakonec jsme se rozhodly odjet asi o dva dny dříve, protože jsem tam dostávala šílené stavy úzkosti.

Ale i přes tenhle nekomfort jsme se v noci vydaly na expedici podívat se na mořské želvy, jak vychází z moře a kladou vajíčka do písku. Doslova jsme si posvítily na jejich zadečky. Musely jsme používat jen červené světlo, aby si nás nespletly s měsíčním světlem a nešly pak někam jinam, protože podle něj se orientovaly. Tahle výprava za to fakt stála! Nezapomenutelný zážitek.

I přes všechno, co se nám na Kostarice stalo, to byla jedna z mých nejintenzivnějších a nejkrásnějších cest. Tolik zvířat, kolik jsme tam viděly, nedokážu spočítat na dvou rukách! Nevím, jaká je teď situace, ale my jsme tam byly několik let zpátky, kdy to ještě nebylo tolik turistické, a vrátila bych se tam znovu!!

Samozřejmě ani zpáteční cesta do Evropy nemohla být v klidu. Na Miami se hrnul nějaký hurikán, takže celé město bylo evakuované a připravené na nejhorší a my tam bohužel museli přestupovat. American Airlines dokonce nabízely lidem možnost přebookovat nebo zdarma zrušit jejich lety, a to už je co říct, protože nemají moc dobrou pověst. Naše polská společnost ale patřila mezi těch pár odvážných, které nehodlaly nic rušit, a tak jsme poslední den strávily úplně samy na letišti. Jen my a lidi z našeho letu. Pecka! 😄

Co tě nezabije, to tě posílí. Na tenhle výlet vzpomínáme s úsměvem ještě teď, protože takové dobrodružství se už pravděpodobně nikdy nebude opakovat.