14 dní v Jihoafrické republice: dobrodružství na účet univerzity
- Vendula Vackarova
- 23. 8. 2025
- Minut čtení: 5
Aktualizováno: 23. 10. 2025
Moje studium na ČZU aneb jak jsem procestovala svět díky vysoké škole
Svoje studium ekonomie jsem absolvovala na ČZU v Praze, hlavně kvůli široké nabídce zahraničních programů od Erasmu+ po mobility mimo Evropu. Bylo to taky poprvé a obávám se, že i naposledy, kdy mi někdo zaplatil za to, že jsem v zahraničí. A ano, mluvím o stipendiu. Některé plány mi ale překazil covid a musela jsem zrušit půlroční pobyt na Taiwanu a letní školu v Indii.
Jihoafrické dobrodružství
Místa, které jsme navštívili:
V Africe jsem byla před pěti lety, takže se rozepíšu hlavně o věcech, které mám ještě trochu v paměti. Níže přikládám seznam míst, která pro mě byla highlightem celé cesty a pokud se budete pohybovat kolem Johannesburgu rozhodně stojí za to je vidět.
Rockwood Reservation
Zanchieta Wildlife Rescue
Boydenova observatoř
QwaQwa National Park
Orania (soukromé město v Jihoafrické republice, které obývají výhradně běloši)
Jednou z největších zkušeností pro mě byl program Summer School “Doing Business in South Africa”. Ze 14 vyvolených, které univerzita vybrala, jsem měla to štěstí být jedním z nich. Strávili jsme dva týdny na University of the Free State v Bloemfonteinu, kde jsme se museli účastnit přednášek a vypracovat a odprezentovat vlastní projekt. Ke každému projektu nám byl přiřaze jeden místní student, který s námi na něm pracoval.
Když jedete poznávat africké safari, ale místo toho sedíte sedm hodin v autobuse a poznáváte akorát tak místní alkohol
Bylo to docela náročné cestování. Museli jsme chodit na přednášky, ale zároveň chtěli vidět co nejvíc, protože OMG, jsme v Africe! Vzdálenosti mezi místy byly ale klidně pět až sedm hodin a protože se kvůli bezpečnosti nesmělo jezdit v noci, často jsme půl dne strávili v autobuse s pocitem, že je to dost neefektivní.
No a co na tom teda bylo náročný? Třeba to, že se těch sedm hodin v autobuse jen pilo, hrály hry a poslouchal Kapitán Demo. Jednou málem došlo k čůracímu incidentu, protože řidič odmítal zastavit, kvůli tomu, že to nebylo bezpečné. Moje kamarádka to už nevydržela, rozbrečela se a jakmile bus konečně (na úkor naší bezpečnosti) zastavil, vystřelila ven. Naštěstí to celé dobře dopadlo - nikdo neumřel a nikdo se nepočůral.
Měli jsme svého řidiče, vlastní pronajatý autobus a naši Maggie – místní slečnu, kterou nám domluvila univerzita a která nám dělala průvodkyni. Pomáhala nám s organizací i se zdravými úsudky. Často jsme totiž chtěli někam jít a ona nám velmi jasně a důrazně vysvětlila, že takhle to tady rozhodně nefunguje, pokud chceme zůstat naživu. I když jsme byli skupina čtrnácti, řekla bych, inteligentních a samostatných lidí, tam se nám mozek úplně vypnul a veškerá důvěra šla do Maggie. Starala se o nás jak o školkový zájezd.
Kimberley – město diamantové horečky
Náš první výlet byl do městečka Kimberley, který je známí díky své těžbě diamantů, kam jsem se šli podívat zejména na Big Hole a do diamantového dolu. V městech je i muzeum a viktoriánské domy, které tam byly postaveny během diamantové horečky.
Kdybych tenhle výlet měla zhodnotit, dala bych mu tak šest z deseti. Asi jsem od toho čekala víc, nebo jsem si v celé té euforii představovala, že Afrika bude o něčem úplně jiném. Tohle bylo malé městečko uprostřed pouště a tehdy jsem to asi ještě nedokázala tolik ocenit. Samozřejmě dneska na to koukám zase trochu jinak.
Addo Elephant National Park
Naší další volnou chvíli jsme využili k návštěvě pořádného safari parku, který je známý tím, že v něm žije obrovské množství slonů. Nejdřív to ale vypadalo, že se na nás štěstí úplně vykašlalo, protože jsme první hodinu neviděli vůbec nic.
Ale!! A pak jsme narazili na sloní mládě, které si zrovna hrálo. Neskutečné vidět tohle zvíře na vlastní oči, jen pár metrů od nás. Spustily se mi i slzičky štěstí! Viděli jsme tu i žirafy, nespočet zeber a neuvěřitelné množství malých Pumbů. Malá divoká africká prasátka, která si zcela bezostyšně kradou pozornost i srdce všech kolem.
Cestou zpátky z národního parku se nám ale stala taková nemilá věc.
Bohužel jsme úplně nestíhali a bylo jasné, že za světla se na naše ubytování na školních kolejích nevrátíme. Maggie lehce panikařila a rychle zamluvila ubytování, které bylo nejblíž. Už od prvního okamžiku na tom místě bylo něco špatně. Mrzí mě, že jsem si to místo nevyfotila, ale zkusím ho co nejbarvitěji popsat. Když jsme přijeli do areálu, chtěla jsem dát zpátečku a radši risknout noční jízdu než spát na tomhle místě.. Ta budova vypadala jako z typického amerického hororu. Jasný Haunting House z American Horror Story z první serie! Ten barák měl asi dvě patra, zvenku působil trochu opuštěně a vedle stála ještě menší budova, v jejímž přízemí byla restaurace a scházelo se do ní po pár schodech dolů, tak trochu do podzemí.
Jenže to, že to ubytování vypadalo zvláštně, nebylo to nejhorší. Těch podivností začalo přibývat. Rozdělili jsme si pokoje, nachystali se do sprch a v momentě, kdy jsem stála v creepy sprše vypadla elektřina. Tma jako v pytli. Instiktivně jsem začala jsem ječet a slyšela jsem, že i ostatní měli dost podobnou reakci. Naštěstí se světla po chvíli zase rozsvítila, ale tahle situace se zopakovala něhem večera asi pětkrát. :) Já si hlavně vybavuju, jak jsem ležela na posteli v našem pokoji, s pocitem té zvláštní energie, kterou celý barák vyzařoval, a zírala na stropní větrák, co se hrozně rychle točil. V hlavě mi běžela celá scéna z Nezvratného osudu, jak se jedna vrtule utrhne a v mžiku někoho zabije.
A aby toho nebylo málo, po krátkém small talku s majitelem jsme zjistili, že zaměstnanci tohohle komplexu jsou „lidé s druhou šancí“, bývalí alkoholici a lidé, kteří si prostě prošli svým. Což je samozřejmě moc hezké, ale v tu chvíli jsem si jen říkala oukheej, co přijde dál ?! :D
A ano, jako třešničku na dortu, aby se nám lépe spalo, někdo objevil, že hned vedle je velký hřbitov, na který se můžeme dívat přímo z okna.
Jediný, kdo usínala spokojeně, byla Maggie. Nepřišlo jí na tom místě absolutně nic divného a byla hlavně ráda, že jsme nemuseli jet v noci autem.
Tugela falls - nejvýše položené vodopády na světě
Tugela Falls je nejvyšší vodopád na světě (983m) ale cesta k němu není vůbec jednoduchá a nachází se v dračích horách. Určitě doporučuji nepodcenit vybavenost a rozhodně to není pro někoho, kdo se bojí výšek. Při cestě vás čeká spousta nástrah. Velkou část trasy se dá vyjet autobusem, skoro až k samotným vodopádům, takže chvíli trvá, než se člověk rozejde a rozdýchá to.
Cesta k vodopádům vede malou cestičkou k visutým žebříkům, kde trek začíná být náročnější, protože lezete po žebřících připevněných na skále bez jištění. Nejtěžší je přesun z prvního na druhý žebřík, poslední je kratší a méně exponovaný, ale zvládnutelný.
Po zdolání žebříků se terén zklidní. Cesta se vyrovná a vede po ploché náhorní plošině, která je místy pokrytá trávou a skalními bloky.
Po několika minutách chůze se před vámi otevře úchvatný výhled na vodopády Tugela. A určitě doporučuji vzít plavky sebou, protože se nahoře ve vodopádu můžete vykoupat!
Jeffreys Bay
Jedním z posledních zážitků byla dvoudenní zastávka v Jeffreys Bay, kde se koná prestižní surfařské mistrovství. Přespávali jsme v hostelu u pláže, kde platila přísná bezpečnostní pravidla a zabloudit během dne nebylo úplně jednoduché, proto je lepší je dodržovat.
Pláž byla nádherná a posetá mušlemi nejrůznějších tvarů. I když zde bývají bílí žraloci, útoky jsou vzácné a mistrovství světa v surfingu probíhá pod přísným dohledem. Já trpím iracionálním strachem ze žraloků, ale kamarádi se nenechali odradit a vyrazili na vlny.
Večer na hostelu proběhla docela slušná party. Koloval tam drbík, že jeden z lidí, co tam s námi byl, je mistr světa v surfingu, ale bohužel tenhle sport mi úplně uniká, a i po googlování jsem nebyla schopná poznat, kdo přesně to byl..
Poslední dny v Jižní Africe..
Poslední večer v kempusu jsme strávili na univerzitní party s místními studenty a nakonec jsme museli obhájit náš projekt, což se mé skupince povedlo v celku dobře. Z Afriky jsme odjížděli přesně v době, kdy začínala covidová pandemie, takže následovala několik měsíců dlouhá pauza od cestování. Byla to skvělá zkušenost a jsem vděčná, že mi ČZU otevřela dveře k těmto možnostem.
Komentáře